Příručka pro rodiče dětí a dospívajících s problémovým chováním
Děti, o nichž kniha pojednává, chodí většinou na druhý stupeň základní školy. Jsou hyperaktivní (neposedné), nepozorné a zlobivé. Takové děti většinou nevydrží chvilku v klidu, vrtí se, pozorují vše kolem, vypadá to, že nás ani neposlouchají a nevnímají, neustále si s něčím hrají, houpají nohama, vyrušují, nedokončují, co začaly, jsou hlučné, náladové, vznětlivé, vzdorovité, vždy v opozici, nepořádné, roztržité. Kniha může sloužit jako průvodce na cestě porozumění rodinným vztahům a pomoci dítěti. Je určena především rodičům, kteří se chtějí dozvědět, co dělat, kde hledat odborníka, případně co a jakým způsobem mohou sami změnit. Kniha je orientována specificky jako příručka, snaží se být jednoduchá, srozumitelná, návodná. Vychází z předpokladů a z principů rodinné terapie, že cokoli se děje jednomu členu rodiny, děje se rodině celé. Je oživena mnohými terapeutickými příběhy z autorovy terapeutické praxe.
PhDr. Mgr. Petr Štípek pracuje jako psycholog a psychoterapeut v Psychologické poradně Praha a jako zástupce vedoucí na ambulantním oddělení střediska výchovné péče, kde se zabývá individuální, párovou a rodinnou terapií.
Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a obor Teorie a filosofie komunikace na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. V současné době studuje postgraduální doktorský program lékařská psychologie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Má ukončený pětiletý výcvik v kognitivně-behaviorální terapii, pětiletý výcvik ve skupinové psychoterapii a prochází tříletým supervizním výcvikem v kognitivně-behaviorální terapii.

Vydavatel:	Portál	Rok vydání:	2011
Počet stran:	200	ISBN:	978-80-7367-981-1
Vazba:	brožovaná

Ukážka z knihy:

Každý rodič je vedle oceňování a pochvaly dennodenně vystaven situacím, kdy musí dítěti sdělit, co se mu nelíbí. Uklidil si pokoj, ale stejně vypadá jako po výbuchu bomby. Našli jste opět nedojedenou a plesnivou svačinu hozenou v batohu nebo někde v rohu místnosti? Nepřišlo dítě domů včas? Přineslo poznámku? Chová se vulgárně a neposlouchá? Odmítá udělat domácí úkoly? Jak takové věci říkat?

1. Sdělujte kritiku věcně, jako fakt

Je těžké tomuto pravidlu dostát, ale myslete v tomto ohledu na dítě i na sebe. Jak říká lidová moudrost, každý má jen jedny nervy, a budete-li se často rozčilovat, neprospíváte zdraví svému ani zdraví dítěte. Nebudete v psychické pohodě, a tak vás i další věci vyvedou z míry mnohem snadněji. Budete chyceni v kruhu, z něhož je velmi těžké se dostat ven. Nereaguje-li dítě na nic jiného než na váš zvýšený hlas nebo křik, pak byste měli své chování změnit, neboť to je past, která do budoucna povede jen k silnějšímu křiku a k většímu vypětí.

2. Nerozčilujte se, neberte si to „příliš“ osobně

I když jste mu to říkali již stokrát, nemusí to nutně znamenat, že vám to dělá naschvál a že se kochá pohledem na to, jak se rozčilujete a jak jste bezmocní. Možná se někdy setkáte s tím, že dítě testuje hranice, tedy zkouší, co si ještě může dovolit a co již ne. Je to jeho přirozená tendence, s níž musíte počítat, byť je pro vás samozřejmě nesmírně stresující. Buďte srozumitelní, aby vaše dítě vědělo, kdy byla hranice překročena. Jedině když to bude jasné, může vědět, kde se hranice nachází. Zeptejte se sami sebe, podle čeho vaše dítě pozná, že už bylo dost legrace. Podle toho, že křičíte? Pokud ale křičíte často, pak podle toho, že křičíte více než obvykle? Nebo podle toho, že už ani nemluvíte? Snažte se být čitelní.

3. Nevyčítejte

Vyčítání je ve skutečnosti silnou manipulací. Pokud si člověk neví rady, uchýlí se k tomuto způsobu, jímž druhého dostává do pozice viníka a sebe do pozice oběti. Rodiče, kteří vyčítání často praktikují, záhy zjišťují, že se proti němu děti staly odolnými. Chtějí-li, aby vyčítání nepřestalo fungovat, musí zvyšovat jeho „kalibr“. Následkem jsou nepříjemné pocity, neboť zvenku to vypadá, že je děti nemají vůbec rády. To ovšem není pravda, pouze mají posunutou hranici toho, kdy jim je něčeho (např. vyčítajícího rodiče) líto.

S vyčítáním se pojí i další problém. Vyrůstá-li dítě ve vyčítající rodině, pravděpodobně se stane, že si toto chování buď osvojí a převezme ho za své, nebo bude vůči němu u druhých až nesmiřitelně netolerantní. Obojí vede k těžkostem a nepříjemnostem v budoucích vztazích.

4. Trvejte na svém

Nenechte se zatáhnout do diskusí o tom, zda například pokoj je nebo není uklizen. Pokud není podle vás dostatečně uklizen, trvejte na svém, dokud nebude práce hotova. O tom, jak se vyhnout diskusím, mluví kapitola „Dítě potřebuje hranice“ (oddíl „O diskutování aneb Ještě chvíli do mě budeš hučet, tak zešílím!“).

5. Projevte empatii (vcítění, porozumění)

Kritika a napomenutí se přijímá o něco lépe, slyší-li náš protějšek, že mu i v jeho rozčilení nebo nepohodě rozumíme. Srovnejte, jak jinak zní věta: „Říkám ti, že nikam nepůjdeš.“ A věta: „Chápu, že jsi z toho zklamaný a naštvaný. Přesto trvám na tom, že nemůžeš jít.“ Projevujete tím porozumění a zároveň přijímáte, nezlehčujete a nezakazujete pocity, které vaše dítě má.

6. Určete pravidla

Můžete například vytvořit pravidlo, že dokud to nebude hotové (např. uklizený pokoj, udělaný domácí úkol), nebude dítě moci dělat to, co ono samo chce – hrát si, jít ven, dívat se na televizi, hrát na počítači… I kdyby dítě sedělo a nedělalo nic, nechte ho, samo si ubírá čas, který by mohlo strávit oblíbenou činností. Můžete ho nechat; pokud budete trpěliví, přestane ho to bavit. Pravidlům jsme věnovali samostatnou podkapitolu v páté kapitole o potřebách.

A poslední rada na samý závěr této kapitoly:

! Nic netlačte do extrémů. Jakmile se tam jednou dostanete, je cesta zpět velmi obtížná.