Vlastní životopis blahoslaveného Dona Ruy
Inspirován vlastním životopisem Dona Boska (česky Můj život pro mladé) sepsal italský spisovatel Guido Quarzo „vlastní“ životopis prvního nástupce zakladatele salesiánů. Nejde zcela o fikci, autor vychází z životopisných pamětí hlavního salesiánského kronikáře G. B. Lemoyna, z historických studí a ze salesiánských archivů. Michal Rua byl mezi prvními chlapci, kteří se stali nejbližšími spolupracovníky Dona Boska, asistenty mladých a jeho nepostradatelnými pomocníky. Mnozí z nich zasvětili svůj život salesiánské kongregaci a don Rua se stal po smrti zakladatele hlavním představeným salesiánů. Kniha je inspirujícím úvodem do historie salesiánského díla, ale zároveň splněním dluhu, který hagiografická literatura dosud měla vůči osobnosti dona Ruy.
Guido Quarzo je italský spisovatel. Napsal více než třicet knih především pro mládež.

Vydavatel:	Portál	Rok vydání:	2011
Počet stran:	104	ISBN:	978-80-262-0011-6
Vazba:	brožovaná

Ukážka z knihy:

Aniž bych si to nějak uvědomoval, vyrůstal jsem na příkladu Dona Boska. On vše pozoroval, byl všude přítomen, dělal nám společnost ve chvílích modliteb, ale i zábavy a především při práci. Don Bosco si nedovedl představit nic jiného než život zcela zasvěcený službě opuštěné mládeži a po nás nežádal nic také jiného; měl jen tento cíl a přál si ho uskutečnit pro sebe i pro nás.

Tato služba si však vynucovala ujmout se i svízelných úkolů, být neústupný a nikdy neříct „nemám čas“ nebo „nezbývá mi na to dost času“.

Takže čas se ubíral z nocí, jež byly často „zkracovány“ se souhlasem Dona Boska. Během nejtužších zim se stávalo, že jsme vstávali ve tři ráno a probouzeli těch několik dalších osm nebo deset dobrovolníků, kteří přistoupili na tento přísný časový režim.

Stávalo se, že voda v umyvadle u postele byla zcela zamrzlá. Co pak? Otevřeli jsme podkrovní okno, zabořili ruce do sněhu a jím jsme se umyli.

Pak začalo studium.

První půlhodinu jsem strávil rozjímáním nad spirituální literaturou, přesně po vzoru Dona Boska.

Poté jsme se při světle plápolajícího plamene olejové lampy věnovali řeckým a latinským autorům; ticho v obrovském spícím domě narušoval jen nepatrný hluk vyvolaný obracením stránek a pohybem pera po papíře při psaní.

Tohle všechno trvalo do půl šesté, kdy se k nám připojili ostatní chlapci a dům pomalu začínal opět pulzovat životem.

Právě tehdy jsem po večerech třikrát do týdne dával hodiny malému Emanuelu Fassatimu, synovi markýze Fassatiho, štědrého dobrodince oratoře, zatímco ostatní večery jsem si vyhradil pro studium řečtiny a hebrejštiny v domě opata Peyrona.

Svoje volné chvíle jsem následně často věnoval studiu Písma svatého v hebrejštině.

Ach, to byly krásné časy, když jsem chodil na hodiny do pokojíku opata Peyrona! Byla to doba, kdy Cagliero skládal etudy pro spinet, Francesia vybrušoval latinské verše a já jsem se šťastně oddával své hebrejské mluvnici!

A jak jsem řekl, Don Bosco snad ještě víc než s otcovskou láskou vše s přátelským a laskavým přístupem vedl, především prostřednictvím „přednášek“, které pořádal o nedělních večerech ve svém pokojíku.

Ovšem jednoho dne dospěl k názoru, že pro mě nadešla chvíle pro velkou změnu.

Stalo se tak 25. března 1855, během večera na svátek Zvěstování, kdy jsem ve skrovném pokojíku Dona Boska před tím, jenž mě s tak láskyplným přístupem celou dobu až do onoho okamžiku vedl, pronesl sliby chudoby, mravní čistoty a poslušnosti.

Když jsem klečel před Donem Boskem, vyvstala mi na mysli slova, jež mi kdysi dávno řekla matka: „Poslušnost, Michálku, není jako pěkná alej osázená stromy. Je to spíš obtížná a namáhavá cesta, cesta, která však vede k Pánu.“

Maminka měla pravdu, nicméně v ten okamžik mi poslušnost připadala jako snadná cesta, jako krásná alej osázená stromy, cenný dar, jejž jsem odevzdával do rukou svého duchovního otce.

A ještě větší mi připadal dar, který jsem od něj získával.

Ovládl mě pocit, že onoho večera mezi těmi čtyřmi stěnami se právě rodí sen Dona Boska a že Prozřetelnost určila, že já mám být jeho součástí.