Kontext, dynamika a intervence
Domácí násilí je nebezpečný celospolečenský jev. Publikace přináší ucelené informace o jeho jednotlivých podobách, formách a typech. Popisuje cyklus násilí, jeho výskyt v české populaci, pomáhajícím profesionálům nabízí metody a prostředky k jeho identifikaci. Seznamuje s projevy chování a jednání hlavních aktérů domácího násilí – ohrožených osob a osob násilných. Představuje systém pomoci osobám ohroženým domácím násilím, včetně jejich právních možností a možností ze strany státu při řešení domácího násilí. Detailně popisuje činnost intervenčních center – specializovaných pracovišť pro osoby ohrožené domácím násilím, komunikaci a zásady intervence při práci s touto cílovou skupinou. Odborný text je doplněn kazuistikami a příběhy lidí, kteří si prošli nelehkým postavením osob ohrožených domácím násilím.
Mgr. Drahomír Ševčík působí jako koordinátor pro oblast domácího násilí Olomouckého kraje, je psychologem Intervenčního centra Olomouc – specializované sociální služby pro osoby ohrožené domácím násilím. Je také jednatelem a dobrovolným poradcem regionální pobočky Bílého kruhu bezpečí, o. s. v Olomouci, občanského sdružení pro pomoc obětem a svědkům trestné činnosti v ČR.
PhDr. et Mgr. Naděžda Špatenková, Ph.D., pracuje jako odborná asistentka na FF UP v Olomouci a OU v Ostravě, je lektorkou Asociace české pečovatelské služby ČR, jako psycholožka se specializuje na problematiku náročných životních situací, krizí a ztráty. Je autorkou několika knih.
Autorský kolektiv pod vedením Drahomíra Ševčíka a Naděždy Špatenkové tvořili zkušení odborníci – psychologové, sociologové, právníci.

Vydavatel:	Portál	Rok vydání:	2011
Počet stran:	192	ISBN:	978-80-7367-690-2
Vazba:	brožovaná

Ukážka z knihy:

Naděžda Špatenková

Pomoc osobám ohroženým domácím násilím má relativně krátkou historii, pomoc osobám násilným ještě kratší. Donedávna bylo domácí násilí považováno za ryze soukromý problém, o který se policie, soudy, lékaři a ostatní příliš nezajímali. Pod vlivem feministických hnutí se obětem domácího násilí (především ženám) začalo věnovat více pozornosti a byly vytvořeny instituce zaměřené na jejich ochranu. Vznikly azylové domy s utajenou adresou, kam se týrané ženy mohly i se svými dětmi uchýlit. Mnohé z těchto žen se posléze vracely k týrajícím partnerům. Na dynamice jejich vztahu se nic nezměnilo a dopadlo to opět násilným incidentem. Dělo se to opakovaně. Proto Pontier (2005) poukázal na to, že je nutné zaměřit pozornost nejen na pomoc obětem domácího násilí, ale na zastavení násilí jako takového a jít k jeho zdroji, tj. pachateli samotnému. Z tohoto důvodu řada institucí zabývajících se pomocí osobám ohroženým domácím násilím časem rozšířila služby i na násilné osoby a začala nabízet zvláštní programy či skupinová setkání pro pachatele domácího násilí (srov. Walther, 2005; Bozek, Together, 2005; Ille, Kraus, 2005). To vyvolalo mezi odbornou i laickou veřejností určité znepokojení, zda tím nebude zastíněna jejich primární odpovědnost vůči pomoci obětem domácího násilí (Morley, 1994, in Biggs, Phillipson, Kingston, 1995, s. 21). Objevily se rovněž obavy, zda se pracovníci těchto pomáhajících institucí nemohou dostat do koalice s oběťmi domácího násilí vůči pachatelům či naopak. Zdá se tedy, že je obecně přijatelnější, pokud programy pro násilné osoby nabízejí jiné instituce než ty, jež jsou určeny na pomoc jejich obětem.

  Pontier (2005) je přesvědčen o tom, že zaměření na samotné pachatele domácího násilí má jednoznačně smysl, protože kromě malého procenta opravdových psychopatů se většinou jedná o úplně normální osoby, které mohou být i milujícími partnery a dobrými otci. Domnívá se, že násilný jedinec může prožívat pocity ponížení, strachu z opuštění, znepokojení ze ztráty kontroly většinou v kombinaci s nadměrným požíváním alkoholu či drog a dalšími různými faktory. Násilné chování a jeho důsledky mohou znepokojovat nejen oběť domácího násilí, ale také pachatele.

  Je vůbec nějaká naděje, že se z „pana Špatného“ stane „pan Správný“? Může se nějak změnit? Může se „vyléčit“? Může mu pomoci nějaká intervence, edukace, poradenství či terapie? Nebo speciální programy pro osoby násilné? Odpovědi na tyto otázky nejsou jednoduché – vždy záleží na konkrétní násilné osobě a na její motivaci. Woodsová (1992) se o speciálních programech zaměřených na tyto jedince vyjadřuje dosti kriticky a tvrdí, že míra úspěšnosti zvláštních programů pro násilníky je pouze 1 %. Voňková a Netík (2005) se domnívají, že důležitým předpokladem účinnosti programů zacházení s jakýmkoli násilím je jejich diferenciace podle typu osobnosti pachatele. Vyjdeme-li např. ze Saundersovy (1992) typologie násilníků, můžeme předpokládat, že:

• Výhradně rodinný násilník (typ 1) je pravděpodobně k intervenci nejvnímavější. Může profi tovat z asertivního tréninku, jenž mu pomůže verbálně vyjadřovat negativní emoce. Je vhodným kandidátem pro manželské poradenství, resp. terapii, pokud chtějí participovat oba partneři.
• Obecně násilný muž (typ 2) obvykle potřebuje pomoc, aby se vypořádal s osobními problémy (např. traumatem zneužívání v dětství), a zpravidla je pro něho nezbytná pomoc při zvládání závislosti na alkoholu či nealkoholových drogách. Kognitivní restrukturalizace mu pomůže modifi kovat rigidní představy o „tradičním“ rozdělení genderových rolí. Nejspíše se potřebuje dostat do kontaktu se svými vlastními pocity. Pokud rozpozná, co cítí, může začít pracovat na komunikaci a kontrole svých impulzů. Je to záležitost spíše dlouhodobé terapie a hlavně jeho ochoty k ní.
• Emocionálně nestálý násilník (typ 3) potřebuje pomoc se zvládáním svého vnitřního rozrušení, aby se neuchyloval k násilí. V tomto případě může být vhodný kognitivní přístup, aby si uvědomil destruktivní následky dlouhotrvajícího duševního týrání partnera. Kognitivní restrukturalizace mu pomůže kontrolovat impulzy a ventilovat emoce přijatelnějším způsobem (srov. Janosik, 1994, s. 293).

  Násilné osoby obvykle nejsou vnitřně motivovány pro práci na sobě, proto jakoukoli pomoc v tomto ohledu (např. terapii) odmítají (srov. Toufarová in Marvánová- Vargová, Pokorná, Toufarová, 2008, s. 126). Pontier (2005) v této souvislosti konstatuje, že motivace násilníků pro změnu vyžaduje více než dobrý úmysl, nezbytná je motivace a tvrdá práce: násilníci musí být ke změně přinuceni. Některé zahraniční studie dokazují, že i soudně nařízená léčba má své opodstatnění. Například studie z roku 1990 srovnávala 120 násilných mužů, jimž byla léčba soudně nařízena, se skupinou 101 násilníků bez soudně nařízené léčby. Výsledky ukázaly, že u 75 % mužů navštěvujících soudem nařízenou léčbu se snížila míra recidivy. Jiná studie z téhož roku prokázala, že poté co násilní muži prošli léčbou, neobjevilo se u nich násilné chování po dobu jednoho roku od ukončení léčby (Barnett, LaViolette, 1993, s. 126–127). Jiné výzkumy naznačily, že krátkodobé (6–12týdenní) psychologicko-edukační programy pomohly násilným osobám ukončit okamžité fyzické násilí, ale pro zastavení dlouhodobého násilí byly naprosto nedostačující. Někteří násilníci se po absolvování ěchto programů stali sofi stikovanějšími v psychologickém týrání a zastrašování (APA, 1996, s. 85).

  Situace v ČR je jiná, stále zde ještě převládá neoprávněné tabu vůči psychologickým a psychiatrickým službám. (Nejsem přece žádný magor, abych chodil někam za psychoušem!) Hlavně muži psychologické či psychosociální služby nevyhledávají (a/nebo jen neradi a neochotně) a jsou k nim velmi skeptičtí. Poněkud komplikovaná je také otázka úhrady těchto služeb. Prvním počinem v ČR byl program terapie partnerských agresorů Institutu forenzní psychologie v letech 2004–2006 pro Ministerstvo zdravotnictví ČR, jež poskytlo fi nanční dotaci. Nespornou výhodou bylo vytvoření tohoto programu erudovanými odborníky (Netík, Netíková, Voňková, Blatníková), znalost českého sociokulturního prostředí a specifi k naší situace. Inspiraci lze samozřejmě čerpat i ze zahraničních programů. Určitý přehled vybraných programů z Velké Británie, USA, Kanady, Německa, Nizozemska a Finska předložily Voňková a Huňková (2003). Zajímavý je např. Vídeňský tréninkový program proti násilí (Illi, Kraus, 2005), který podrobněji prezentuje Toufarová (in Marvánová-Vargová, Pokorná, Toufarová, 2008, s. 127–145). Nicméně je třeba si uvědomit, že zahraniční programy refl ektují situaci v zahraničí a jejich implementace do českého prostředí nemusí být jednoduchá.

  Pomoc mužům i ženám s násilnými sklony a obtížemi při zvládání agrese nabízí SOS centrum Diakonie ČCE v Praze (www.soscentrum.cz), Centrum sociálních služeb Praha v rámci Informačního a poradenského centra Viola apod. Tradičně v našich podmínkách s násilnými partnery pracovaly a pracují poradny pro rodinu, protože řada žen i přes negativní zkušenosti se svými násilnými partnery a nesnesitelnou situací doma není rozhodnuta řešit tento problém rozvodem a pokoušejí se rodinu zachovat. To je však bez intervencí vůči násilné osobě komplikované, ne-li nemožné.