Průběh lidského života jako celek, od mateřského lůna až po smrt.
Publikace obsahuje dlouhý a složitý příběh lidského života a autor jej vypráví s co největším využitím poznatků psychologie, sociologie a dalších vědních oborů. Opírá se přitom zejména o koncepci tzv. biodromální psychologie, o poznatky psychoanalytiků a sociálních psychologů (koncepce E. Eriksona o vývojových stadiích a úkolech), ale pochopitelně nepřehlíží ani poznatky biologicky nebo kognitivně orientovaných badatelů. Výsledkem je kniha, která je víc než jen fundovaným a čtivým uvedením do jednoho vědního oboru - je průvodcem čtenáře po jeho vlastním životě a pomocníkem v jeho utváření.

Vydavatel:	Portál	Rok vydání:	2004
Počet stran:	390	ISBN:	80-7367-124-7
Vazba:	pevná

Ukážka z knihy:

Pubescentovy vztahy k rodičům a k vrstevníkům

Závislost na rodičích klesá vlastně už od kojeneckého věku a od předškolního věku se vytvářejí vazby k vrstevníkům, na něž se dítě stále více orientuje. Tento proces odpoutávání od rodičů a začleňování mezi vrstevníky má v každém stadiu trochu jinou podobu, ale nezastavuje se. Pubescence znamená další krok k samostatnosti. Přesto však jsou vztahy k rodičům, a to nejen existenční závislost, nýbrž i citové vazby, stále ještě na prvním místě. Pubescent potřebuje i výchovné vedení – opatrné a nenásilné, ale pozorné. Autoritativní, případně i razantní výchovné zásahy si rezervujeme pro zcela výjimečné situace.

Osamostatňování v pubescenci bývá bolestné. Dítě si – více či méně jasně – uvědomuje, že se loučí s dětsky samozřejmou loajalitou k rodičům, s dětskou něhou a důvěřivostí. Nově objevené odstíny citového spektra mohou dát vztahu k jednomu či druhému z rodičů (a proč ne k oběma) i novou vřelost, o to krásnější, že o ní dítě dovede uvažovat a že ji i vyjádří, třeba nepřímo a s ostychem.

Převládá však kritika, a dokonce vzpoura. Místo lásky (přesněji: vedle ní!) je zde náhle zloba a snad i nenávist, místo úcty pohrdání.¹⁵ Objevuje se pubescentní negativismus, tentokrát však nejde jen o vzdor jako v batolecím věku, nýbrž o útok na autority. Pubescent sleduje chování rodičů, diskutuje o jejich názorech a někdy až nápadně zastává právě opačné stanovisko než oni.¹⁶ Vzpoura se týká i dalších autorit, zejména učitelů. Doma i ve škole je pubescent alergický na trest. Zejména tělesný trest je pro dnešního pubescenta (pokud se neopozdil v citovém vývoji) nesnesitelný. Ale i jakýkoli jiný trest, zejména v rodině, přijme jako urážku a ponížení, proto máme trestat jen tehdy, když si už opravdu nevíme jiné rady.

Pubescentní kritika učitelů je tak běžná, že je skoro zbytečné se o ní zmiňovat. Třída je bystrým kolektivním pozorovatelem: každou chybu, každý osobní nedostatek postřehne a pohotově komentuje. Přezdívky učitelů bývají nelítostně trefné. Kladný vztah k učitelům se naopak dává najevo jen s ostychem a s opatrností, pubescent se bojí, že jeho sympatie budou označeny za šplhounství.

Našli bychom jistě řadu příčin, proč pubescent kritizuje učitele. Jedna z nich je psychologicky zajímavá a málo známá: Na učitele se snadno přenesou city odporu, vzpoury a nenávisti, které vznikly ve vztahu k rodičům. Už několikrát jsme na to narazili: Ve vztazích k našim nejbližším mohou být mučivé rozpory. Například nenávist k otci je těžké a nebezpečné si vůbec uvědomit, rozvracelo by to nezralou osobnost pubescenta. Je to tedy úleva, když mohu část této nenávisti přenést na učitele, mluvit o něm mezi spolužáky nejhrubšími slovy, ve třídě mu odmlouvat a rušit ho v práci, teatrálně explodovat při jeho bezděčné drobné nespravedlnosti. Třináctiletý chlapec z našich záznamů prohlašoval, že učitelka je „blbá krysa“, a svůj názor zdůvodňoval jejími celkem běžnými pedagogickými chybami. Po krátkém rozhovoru, při němž nebyl napomínán, sám uznal, že někdy je „výborná“, má žáky ráda, při nějaké příležitosti dokonce koupila celé třídě nanuka, mluvil s pochopením a sympatií o jejich rodinných poměrech. Nešlo tedy o hluboký cit nenávisti – i když pubescent je již takového citu schopen.

Kritika se vztahuje i na další dospělé, zejména vyššího věku. Každý, komu je přes čtyřicet, je už pro pubescenta – nezíská-li nějak jeho sympatie – starý, zkostnatělý, nemožně zaostalý.

Pubescentní vzpoura je normální stadium a má svůj vývojový smysl. Usnadňuje vymanění z dětinské citové závislosti¹⁷ (a pozdější vytvoření nového, zralejšího citového vztahu), je zkouškou vlastních sil. Kde byly dosavadní vztahy mezi dítětem a rodiči silné, vřelé a bezpečné, málo konfliktní, má i bouřlivá puberta dobrou prognózu.

Vzpoura může proběhnout nenápadně ve třech případech:

1. Dítě je zakřiknuté, nedovolí si postavit se proti rodičům a jiným autoritám otevřeně. Vzpoura je překryta vynucenou poslušností. Pubescent přitom často dost ochotně vývojově „couvne“ do pozice mladšího dítěte, protože je to pohodlnější a bezpečnější. Vzpoura pak doutná třeba deset nebo patnáct let a projeví se podivným způsobem – odnese ji třeba tchyně nebo manžel.

2. Není proti čemu se bouřit. Jsou-li citové vztahy vlažné a rodiče ze slabosti povolní, probíhá vlastně místo vzpoury bezobsažný odvrat, který nemá pro vývoj osobnosti podstatný význam, leda negativní.

3. Rodiče vítají každý samostatný projev, jemně a v pravou chvíli pubescenta sami postrkují k samostatným letům z hnízda a kdykoli ho vítají zpět; vážně s ním diskutují, vychovávají demokraticky. Vzpoura se pak projeví jako řada menších konstruktivních sporů, napětí mezi otcem a synem se vybije třeba i v ritualizované agresi sportu (zaboxujte si s pubescentem!), ve fantazii při kulturně hodnotném zážitku (nemusí to být zrovna Sofoklův Oidipus). Aby se podařila tato poslední alternativa, musíte mít i dost štěstí, protože ani ty nejmoudřejší výchovné postupy nejsou zárukou proti vzpouře.

Testem rodinných vztahů v pubescenci je už zmíněná volba povolání. Jsou případy, kdy zdánlivě není o čem rozhodovat, např. když dítě nemá žádné vyhraněné zájmy a schopnosti. Je pak přirozené, že se půjde učit do blízkého podniku, kde jsou dobré materiální podmínky a kde se s učni dobře zachází. Ovšem: i takové rozhodnutí lze udělat spolu s dítětem, nebo za dítě – a to je velký rozdíl. Zvlášť nebezpečné je rozhodovat za dítě, jde-li o střední školu. Rodiče dost často rozumně uváží, že bude nejlepší dát dítě na gymnázium a pak se uvidí. Dítě se tedy nějak zmanipuluje, případně i protlačí přijímacím řízením a z bezradnosti se podvolí. A zase může po léta doutnat pubescentní vzpoura, která otravuje vztah k rodičům, ke škole i k sobě samému (viz str. 213). Při každém problematickém rozhodování by si rodiče měli udělat čas a získat co nejvíc informací o všech možnostech, zejména o těch, kterým dává – třeba váhavě – přednost dítě. A ne jenom „papírových“ informací.¹⁸ Rozhodnout má dítě samo. My se s ním můžeme i pohádat, máme-li pochybnosti, zda je jeho rozhodnutí rozumné, ale musíme je respektovat. Svoboda je pro pubescenta vysokou hodnotou, měla by jí být i pro nás jako pro jeho rodiče.

Pubescent má svá tajemství: myšlenky, pocity, ale také kamarádství a podniky, o kterých nám nechce říci. Je nebezpečné páčit z něj tato tajemství, ať už ze zvědavosti, nebo ze strachu, že se „spustí“ se špatnou partou. Otevřete-li mu dopis, bude vám to zazlívat – třeba třicet let.

Podle psychoanalýzy je hlavním obsahem pubescence vývoj sexuality: tělesné dozrávání oživí oidipovské touhy vůči rodičům, které byly kdysi vytěsněny. Tyto touhy jsou ovšem tabuizovány, zůstávají tedy převážně v nevědomí a projeví se jen zvýšeným napětím, předrážděností, pubescentním negativismem. Jediným přijatelným řešením je, aby si mladý člověk našel nový, přiměřený objekt sexuálního zájmu – mimo rodinu. Tato stará teorie si podle mého názoru dosud zaslouží pozornost. Žádný badatel se dnes ovšem nesnaží vyložit podle ní celou složitost pubescence, žádný pedagog z ní nebude odvozovat recept k řešení všech výchovných malérů, které nám pubescenti natropí.

Vztah k vrstevníkům je – jak jsme už řekli – jednou z hlavních hybných sil pubescentního vývoje. Skupina vrstevníků, zvláště školní třída, ale i parta vytvořená kolem sportovních a jiných zájmů, má stále větší vliv. Ve třídě i v jiných skupinách se už liší obliba a vliv: pubescent má často v oblibě někoho jiného, než komu se podřizuje. – Vytváří se rozdíl mezi formální a neformální autoritou: žáci si často volí jako oficiálního zástupce třídy pro jednání s dospělými (tedy jako formální autoritu) někoho jiného, než kdo rozhoduje o tom, kam se půjde ve volném čase. Najde-li se v kolektivu opravdu silná neformální autorita, mívá fakticky největší vliv.

Tradičně se uvádí, že na počátku pubescence hrají velkou roli izosexuální skupiny (viz str. 158), nyní „stabilnější a výrazněji organizované“, přičemž skupiny chlapců a dívek se navzájem odmítají. Vzhledem k tomu, jak intenzivně současná západní společnost stimuluje děti k zájmu o druhé pohlaví, soudíme, že význam izosexuálních skupin – bohužel – značně poklesl.

Veřejné mínění třídy nebo jiné skupiny vrstevníků je teď už tak silné, že jeho odsudek představuje těžkou hrozbu. Kvůli ní pubescent raději riskuje i dost vážný konflikt s rodiči a učiteli. Zvláště tam, kde v rodině chybí solidní citové zázemí, podléhá pubescent vrstevníkům až nebezpečně. Snaží se být za každou cenu populární, nebo aspoň nevybočovat. Je pak třeba překvapivě sugestibilní vůči partě, dá se vyhecovat k jednání, které neodpovídá jeho povaze: opije se, zkouší drogu, provokuje bezpečnost, zachová se bezohledně ke starému člověku.

Vrstevníci usnadňují nezbytnou citovou emancipaci od rodiny a získání nezávislosti, často je však tento tlak (vlastně tah) příliš silný a dítě se ocitá v bolestném konfliktu.
Pubescent obyčejně touží po věrném kamarádovi, se kterým by si rozuměl (dívka po kamarádce). Má-li štěstí (čímž rozumím víc šťastnou povahu než šťastnou náhodu), najde ho (ji). Pak spolu tráví spousty času a dospělí se diví, kolik si toho ti dva chlapci (dívky) mají co povídat. Ty dva ovšem ani ve snu nenapadne, že by mohli říci komukoli z dospělých, o čem si povídají; i kdyby chtěli, nedovedli by to patrně v jiném vztahu vyjádřit. Takové důvěrné přátelství může vydržet řadu let, dokonce celý život. Kromě toho, že má velkou hodnotu samo o sobě, je cenné (nevadí, že je izosexuální) i jako příprava pro mileneckou a manželskou důvěrnost; zároveň tlumí – a to je dobře – předčasný rozvoj neplatonické erotiky.

Výběr z kapitoly Čas první lásky (Pubescence – období od 11 do 15 let)

Recenzia:

Při přečtení této takřka čtyřsetstránkové monografie jako by se textem táhla červená nit citace N. E. Tannera : služba druhým je nájem, který platíme za možnost žít v současném světě.

Publikace je určena jak psychologům, lékařům ale nepochybně osloví i široký okruh čtenářů. Může totiž sloužit jako stručný průvodce čtenářova života na jeho životní pouti. Zcela jistě jsem si zrekapituloval i svá vývojová stadia, kam až mě paměť pustila. Úchvatná četba, přehled v širších souvislostech, kontext lidského života připomínající dílo svérázného badatele E. H. Eriksona na něhož se ostatně autor v knize často odvolává. Publikace je rozčleněna na úvod, 13 kapitol a čtrnáctá Nakonec o smrti je vlastně závěrem.

Úvodní kapitola se zabývá biodromální psychologií, základními pojmy a metodami. Autor dělí život na 12 období. V další kapitole se autor věnuje vývoji před narozením. Ve 4. 5. kapitole se můžeme seznámit s informacemi ze světa batolete a předškoláka, 6. 7. Kapitola jsou věnovány školnímu věku a to včetně metamorfózy v pubescentním věku, tělesnému a intelektuálnímu vývoji, ale i sociálním vazbám k rodičům či vrstevníkům. 8. 9. kapitole nalezne čtenář objasňující informace o adolescenčním hledání a budování identity, dále se autor věnuje tzv. adolescentnímu moratoriu, které si čtenář zvláště uvědomí v kontexu single a mingle stylem života a fenomén rituálu dospělosti. Stejně tak je nadmíru aktuální kapitola o intimitě. „Vytváření intimity klade velký nárok na pevnou, solidní identitu. Nelze než souhlasit s konstatováním autora,že muž se slabou identitou spíše před intimitou couvne, žena se slabou identitou do ní vstoupí, ale znehodnotí ji závislostí.

Poměrně stručně vyznívá 10. kapitola, která mapuje vývoj člověka o 30 do 40 let, včetně krizí životního středu, kdežto 11 až 12 kapitoly se zabývají dospělostí střední a starou, včetně dotazníku k zamyšlení pro padesátníky. Životní cesta po šedesátce je předmětem 13 kapitoly, kdy čtenář sečítá již jenom ztráty. Jenže co dál? Autor radí, že nejdůležitější činností zdravého šedesátníká má být práce při níž uplatní své znalosti a zkušenosti. Šedesátník si musí umět zkrátka přiznat, že už nedokáže co kdysi, a proto ani udržení pozice v práci nemůže být jediným cílem. Koníčky, přátelé a rodinné vztahy – platí dvě hlavní zásady – udržovat odstup a pěstovat blízkost. 14. kapitola pak začíná slovy J. Seiferta : …“ve chvíli, kdy už podává své černé zrcadlo“.

Kniha je velmi vhodně doplněna věcným a jmenným rejstříkem, seznamem použité a doporučené literatury. Závěrem musím konstatovat, že jsem si uvedenou publikaci přečetl s chutí. Je napsána noblesně a podává základní pohled na životní cestu každého z nás. Přitom je překvapitelně srozumitelná, což určitě ocení především čtenáři, kteří se na problematiku podrobněji nespecializují. Ucelená a přehledná práce na našem knižním trhu nepochybně chyběla. Splacení tohoto dluhu se erudovaný autor chopil s vervou, na publikaci jsou znát léta odborné práce, ač jsem si vědom vlastní domýšlivosti při tomto konstatování. Moderní a přehlednou knihu mohu čtenářům jen doporučit.

MUDr. Bc.Rostislav Čevela