Terezínské ghetto očima dítěte
Červená stuha je soubor tří povídek, v nichž autorka zprostředkovává vlastní zkušenost malého dítěte v terezínském ghettu. Příběhy viděné dětskýma očima a vyprávěné dětským jazykem jsou určeny především malým čtenářům, ale působivý text osloví i dospělé. Povídky jsou doslova postaveny na obrazech – ze slov i výtvarných. Vedle obrazů hladu, strachu, smutku tu stojí zážitky blízkosti, radosti a malých vítězství.
Annika Tetzner se narodila v Praze, rané dětství prožila v terezínském ghettu. Válku z celé početné rodiny přežila jen ona a její starší bratr. Nyní žije v Izraeli. O své zkušenosti z raného dětství napsala několik knih, které doprovází vlastními ilustracemi: Bloodflowers, Lullabies for Annika (za tento titul v roce 2006 získala cenu EFF). Své obrazy převážně s tematikou holocaustu vystavuje po celém světě. Annika Tetzner nepřestala hledat své vzdálené příbuzné a jejich potomky, pravidelně jezdí do České republiky, spolupracuje s Židovským muzeem Praha; s Českou televizí a Českým rozhlasem připravuje pořady pro děti o holocaustu.

Vydavatel:	Portál	Rok vydání:	2011
Počet stran:	64	ISBN:	978-80-7367-875-3
Vazba:	pevná

Ukážka z knihy:

Je brzy ráno, opatrně slézám z postele. Podlaha studí jako led. Oblékám se, jak nejrychleji dovedu, ale mám dost zmrzlé prsty – tak ztuhlé, že sotva zapnu knoflíky. Z ulic ghetta už je slyšet rámus. To „eins-zwei, eins-zwei“ mě děsí. Naskakuje mi husí kůže.

„Je válka,“ říká maminka, „je válka.“

Opravdu nevím, co to slovo znamená, ale v maminčině hlase zazní něco ošklivého. Pevně ji obejmu, aby se zase usmála.

Já vím, že maminka, tatínek a všichni ostatní mě mají moc rádi. Ale snadno se na to zapomene, když na sebe křičí a hádají se. Potom, když je po všem, to zase všichni pláčou a objímají se a jsou na sebe chvíli hodní. Ale na mě jsou hodní pořád, pokaždé se snaží sehnat kousíček jídla pro „Bubele“. Je ale trochu smutné vidět, jaký hlad přitom mají oni sami. Když žvýkám, jejich pusy se pohybují. Všichni máme hlad.

Pořád.

Teta Leni, teta Kamila, teta Popperová a moje maminka se snaží připravit něco k snídani.

Moc toho není, jen tmavý a tvrdý chléb a něco, co se jmenuje „ersatz kaff ee“. Mám hlad, pořád mám hlad. Všichni máme hlad.

Můj velký bráška s námi nebydlí, bydlí s ostatními chlapci ve velkém domě, kterému se říká „heim“.

To od našeho domu zahnete do ulice, projdete malým průchodem do parku a tam to je: „heim“. Sama tam chodit nesmím, ale stejně tam často zajdu.

Můj velký bráška je hodný a silný.

Hraje si se mnou a vůbec mu nevadí, že se mu proto ostatní kluci posmívají. Musí každý den pracovat, a tak se mnou nemůže být tak často, jak bych si přála. Snažím se ho aspoň občas potají zahlédnout, když pracuje.

Můj velký silný bráška je ten nejlepší a má mě moc rád. Někdy si představuju, že bráška a já jsme dospělí a že se staráme o maminku, tatínka a všechny tety a strýčky.

Říkají, že jsem malá, ale to já jen tak navenek vypadám. Uvnitř jsem velká, velká, velká!

Jenom když nemůžu v noci usnout a slyším vojáky pochodovat, to si přeju být malá.

Bydlíme v horním pokoji.

Nad námi je podkroví, kde žije spousta starých tetiček. Některá z nich občas chňapne po mém chlebu nebo se mi pokusí sebrat šátek.

Ale většina je hodná. Mají milé obličeje, které vypadají jako staré brambory.

Maminka mi šeptá, že budeme mít návštěvu. Tak jako ve starých dobrých časech.

Nevím, kde jsou ty staré dobré časy, ale stejně ji obejmu.