Bolest je nepříjemná senzorická a emocionální zkušenost (tedy komplexní prožitek) spojená s akutním nebo potenciálním poškozením tkání. Bolest je vždy prožívána subjektivně a lze ji ovlivnit jak farmakologicky, tak psychoterapeuticky.Autorka srozumitelně vysvětluje modely vzniku bolesti, zabývá se také psychogenní bolestí, rozlišením bolesti na akutní a chronickou, metodami měření bolesti, individuálními rozdíly při vnímání (práh bolesti) a terapií bolesti. Zaměřuje se především na prostředky psychoterapeutického ovlivnění bolesti, jako jsou hypnóza, sugesce, relaxace, biologická zpětná vazba, působení placeba. Zdůrazňuje také význam empatie a správné komunikace s lidmi, kteří trpí bolestí.
Kniha je určena psychologům, studentům medicíny, praktickým lékařům i pacientům.

Kód produktu:	12401601	EAN:	9788073672102
Vydavatel:	Portál	Rok vydání:	2007
Počet stran:	200	ISBN:	978-80-7367-210-2
Vazba:	brožovaná

Ukážka z knihy:

Bolest z historického hlediska. Stručný přehled historie bolesti od dávnověku až po současnost.

Bolest je nejčastějším a nejdéle známým příznakem mnoha onemocnění nebo poškození. Pokusy o její kontrolu jsou staré jako medicína sama a možná ještě starší. Lidská populace je od počátku pronásledována celou řadou nemocí a lidé se vždy pokoušeli bojovat proti utrpení, bolestem a smrti. Archeologické nálezy ilustrují představy prehistorických lidí o životě, bolestech i smrti. Kosterní pozůstatky nás pak informují o nemocech našich předků.
Nejstaršími léčiteli byli kouzelníci, protože lidé věřili, že nemoci a bolesti způsobují zlé síly, které je možné odvrátit léčebnými rituály. Již před 25 tisíci lety se v západní Evropě setkáváme s nejstaršími projevy šamanismu. Na skalních kresbách v jeskyních a ve skalních převisech byli zobrazeni kouzelníci s ptačími hlavami nebo s jelením parožím. Šamani přitom byli pravděpodobně dobrými znalci přírody a dokázali podle tajných receptur připravovat nejrůznější přírodní léčiva.
Paleoantropologové objevili mnohé zbytky lidských kostí s jasnými znaky onemocnění zemřelých. Ukázalo se, že lidstvo trpělo nemocemi chrupu (zubními kazy i parodontózou) již na samém počátku svého vývoje. V kosterním materiálu ze starší doby kamenné můžeme také dost často prokázat fraktury kostí, ztuhnutí kloubů končetin a pánve. U zlomených kostí nebylo zjištěno použití případné léčby znehybněním, takže srůsty zlomenin jsou nedokonalé.
V mladší době kamenné se z lovců a sběračů stali zemědělci a chovatelé dobytka. Změna způsobu obživy vedla k postupnému usazování tehdejších lidí a měla také význam pro vznik nových druhů onemocnění. Poprvé se ve větší míře setkáváme například s chronickými záněty lebečních dutin, které mohl způsobit kouř z otevřených ohnišť uvnitř příbytků.
Poslední výzkumy ukázaly, že lidé již v mladší době kamenné dokázali někdy úspěšně jednoduchými nástroji provrtat lebeční kosti, aby zmírnili bolesti způsobené záněty a zvýšeným nitrolebním tlakem. Dávní operatéři odstranili po zásahu pečlivě úlomky kostí. Rány se potom dobře hojily a zřejmě nedocházelo k septickým zánětům. Nejstarší technika otevření dutiny lebeční se prováděla bez umrtvení. Po vyholení vlasů pazourkovými břity se lebeční kost na zvoleném místě opatrně snímala škrabkou. V archeologickém materiálu se vyskytují lebky se zcela zhojenými trepanacemi, dokonce i lebky, na nichž byly úspěšně prováděny opakované trepanace ve větších časových odstupech. Na pravěkých kosterních zbytcích pozorujeme i projevy onemocnění z podvýživy – například chudokrevnost, kurděje a křivici.
Vynálezem písma na sklonku čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem začínají dějiny lidstva. Léčitelství se stalo konkrétní lidskou činností, která měla své vlastní zásady a přístupy.
Vysoká úroveň léčitelství byla zaznamenána ve starém Egyptě. Egyptologům se podařilo rozluštit a vyhodnotit celkem 13 lékařských papyrů, které poskytují informace o znalostech a úkonech lékařů v údolí Nilu. Písemné záznamy doplňují i nálezy obrázků o činnosti lékařů na stěnách hrobek a nálezy lékařských nástrojů, jejichž význam a použití ještě mnohdy nedovedeme určit. Víra ve věčný život vedla Egypťany k ochraně těl zemřelých zvláštní technikou, tzv. balzamováním. Balzamovaná těla se měla stát živoucí schránkou duše zesnulého, která podle tehdejších představ nejprve vylétla po smrti člověka do nebes a potom se opakovaně znovu vracela do lidského těla. Dokonalost postupu balzamování a kvalita provedení odpovídala i sociálnímu postavení zesnulého. Výzkumy mumií poskytují cenné informace o nemocech a pokusech jejich léčby. Veškerou činnost lékařů ve starém Egyptě ovlivňovaly náboženské představy. Lékaři věřili, že zdraví člověka závisí na přízni bohů, a proto se také na ně obraceli před vlastními zákroky. Bůh zdraví ót svěřil učencům a lékařům, kteří jej doprovázejí, schopnost vyléčit různé nemoci. Bohyně Iris byla také často vzývána k utišení bolestí. V zaklínání této bohyně je například na tzv. Ebersově papyru uvedeno: „Přicházím, jsem tu, abych zalila hořící oheň. K utišení bolestí a na popáleniny je dobré také mléko matky, která právě porodila chlapce. Takovým mlékem napustíš obklad a přiložíš jej na popáleniny.“

Pokračování ukázky v knize.