Autor se v knize zabývá třemi typickými párovými konstelacemi: když ona je princezna a on nemožný „princ žabák“ (jako v pohádce Žabí princ), když on je skvělý hrdina a ona „princezna ropucha“ (jako v pohádce Žabka carevna) a když vyvstane klasická situace vztahového trojúhelníku (jako v situaci božského páru Dia, Héry a Semelé). Autor nabízí čtenáři porozumění těmto situacím, ilustruje je na praktických příkladech a nabízí možné vývojové kroky, které mohou vést k větší stabilitě páru. Knihu ocení čtenáři žijící v partnerském vztahu, nacházející se v krizi, nebo uvažující o tom, jak preventivně partnerský vztah založit na pevnějších základech.
Hans Jellouschek, původně teolog, později poradce a psychoterapeut s téměř třicetiletou praxí a výcvikový terapeut v transakční analýze, působí v soukromé praxi poblíž Stuttgartu. V nakladatelství Portál vyšly jeho knihy Pravidla lásky (2003) a Desatero trvalé lásky (2008).

Kód produktu:	13306601	EAN:	9788073676063
Vydavatel:	Portál	Rok vydání:	2009
Počet stran:	224	ISBN:	978-80-7367-606-3
Vazba:	brožovaná

Ukážka z knihy:

Třetího dne zabloudil do bažiny a nevěděl, kudy z ní ven. A tu vidí velkou žábu, jak drží v hubě jeho šíp. Honem chtěl odejít a svůj šíp tam nechat, ale žába na něj zavolala: „Kvakva, Ivane careviči! Jen pojď ke mně, vezmi si svůj šíp! Ale mě vezmi s sebou, jinak se z této bažiny už nikdy nedostaneš!“ Co zbývalo Ivanu careviči než vzít svůj šíp, vzít žábu a vrátit se s ní smutně za tatíčkem carem. Říká mu: „Jak si mám vzít žábu za ženu? Vždyť mi není rovna!“

Podobní „chlapi“ či „nadsamci“ jako Ivan, pociťují v nitru velkou nejistotu. Jsou mnohem menší a mnohem více hnáni strachem, než je znát navenek. Jakmile se ocitnou mimo prostředí nebo profesní roli, na které jsou zvyklí, zbloudí v bažinách a hrozí jim utonutí. Přepadají je deprese, nejistota a bezmocnost. Proto hledají někoho, kdo by jim poskytl oporu. Netroufají si však na sebevědomé, silné ženy. Bojí se totiž, že ty by je mohly zajmout a připravit o jejich mužnost – jako dříve jejich matky. Takovým ženám se vyhýbají, přinejmenším pokud jde o trvalé vztahy. Ovšemže přitom sní o superženách. Mají plnou hlavu skvělých žen, které by dodaly lesku jejich vlastní kráse a smělosti. Když si však vybírají partnerky, najdou si obvykle ženu-žabku, u níž naleznou svůj šíp. Ivan o takovou partnerku samozřejmě nestojí, chce dál do dáli. Jenže žena-žába chce, aby ji vzal s sebou.
Žena-žába se v tu chvíli ukazuje z docela jiné stránky, než je ona měkkost a zdrženlivost, jíž se vyznačuje později. Ví, jak pohrozit: „Jen pojď ke mně, vezmi si svůj šíp! Ale mě vezmi s sebou, jinak se z této bažiny už nikdy nedostaneš!“ Hrozí stejně jako žabák v grimmovské pohádce, jen to nedělá zdaleka tak přímo, neboť pro ženu-žabku by se to v patriarchální společnosti neslušelo. Slečna-žabka velice přesně vycítí, jak na velkého Ivana. Intuitivně vnímá jak jeho situaci duševní tísně, tak jeho problémy s vazbou. Musí si tedy pomoci jemnou pohrůžkou, mlhavým příslibem neštěstí, nebo stížnostmi, aby měl výčitky svědomí. Muži jako Ivan mají potíže, když se mají vymezit vůči ženám, které je konfrontují se svými přáními. Jsou to přece také dobří synové svých matek, a chtějí tudíž dělat ženám dobře a učinit jim zadost. Proto se dostávají do nemalých potíží, když na ně jdou ženy tímto způsobem. Kromě toho se Ivanové chtějí dostat z močálu, a k tomu své žabky potřebují.
Ale také slečna-žabka potřebuje Ivana. Spatřuje v něm svou šanci, jak se dostat k reprezentativnímu muži. Proto se tak pevně chytá toho, co se jí nabízí, tak nečekaně pro diváky. Oproti Žabímu králi bratří Grimmů je to tu obráceně: Muž je v tomto případě tím nejodvážnějším a nejkrásnějším, zatímco žena je žábou. Od jeho záře si slibuje vysvobození ze své žabí kůže. Ona je zde tím, kdo pomáhá (a kdo je skrytě dominantní). Ona mu mateřsky slibuje orientaci a oporu v jeho neukotvenosti: „Já znám cesty z bažiny! Společně se mnou to dokážeš!“ Že je pouhou žabkou, to je vlastně výhoda. Aspoň mu tolik nepřipomíná jeho matku. Díky tomu z ní nemá strach. Ivan ji potřebuje právě takovou, jaká je. Byť obrácený, je tento vzorec vztahu jinak velice podobný tomu v Žabím králi. Základem vztahu není láska, nýbrž neukojenost potřeb. Jeden od druhého očekávají to, čeho se jim nedostává. Vlastní vývojové nedostatky má zaplnit druhý.
„Co zbývalo Ivanu careviči…“ Tato slova vyjadřují existenciální nouzi a „nutnost“ tohoto „výběru“ partnera. Skutečnost je taková, že tímto způsobem vzniká velké množství vztahů. Nevznikají z lásky ve svobodě, vznikají z tlaku vnitřní tísně. Náš „svobodný výběr partnerů“ není ve skutečnosti svobodný. Rodiče určovali dříve manžela či manželku přímo, navenek, zatímco dnes je určují vnitřně. Ivan se vnitřně cítí dosud tak maličký proti svým rodičům, že by si jinou ženu ani nemohl najít. Má-li si připadat silný, musí být taková, aby ji mohl „strčit do kapsy“. Ale zároveň se v něm ozývá jiná jeho stránka – jako ten krásný a statečný si přece vysnil tu nejskvělejší ze všech žen. Pak jde smutně za tatíčkem carem a stěžuje si: „Jak si mám vzít žábu za ženu? Vždyť mi není rovna!“
Tak nějak vypadá obvykle dosavadní příběh muže v „patriarchálním manželství“. Neúprosný politik, vynikající profesor, manažer bez bázně a hany – jednání těch všech je určováno malým úzkostným Ivanem v nich, který příliš napjal tětivu, aby „ukázal“ svým bratrům i otci. Ve své snaze odpoutat se od matky a postavit se na vlastní nohy pak při svém výběru partnerky končí u malé žabky.