Autor chápe lidskou osobnost na pozadí kauzálního řetězce: energie - pohyb - emoce - myšlení. Vytvořil jednoduchý energetický model fungování lidské osobnosti, který ukazuje na možnosti ovlivňování všech rovin osobnosti pomocí změny energetických procesů probíhajících v těle člověka. Bioenergetika pomáhá vidět člověka v realitě jeho těla a učí, jak přes tělo ovlivnit a změnit kvalitu existence ve světě.

Autori: Lowen Alexander
Vydavateľstvo: Portál, 2002
Jazyk: český
273 strán

Ukážka z knihy:

Charakterové typy, o nichž jsem se zmínil, musí mít terapeut při léčbě stále na zřeteli, protože tvoří do určité míry pozadí léčby. V popředí je specifická životní situace pacienta, ke které patří následující aspekty: potíže, pro něž navštívil lékaře, postoj, jímž vyjadřuje vztah ke svému okolí (to znamená, jak vnímá vztah mezi vlastní osobností a svými problémy), postoj k jeho vlastnímu tělu (do jaké míry si uvědomuje svalové napětí, které snad přispívá k jeho obtížím), jeho očekávání od terapie a co musí být pořád bráno na zřetel – jeho nynější lidský vztah k terapeutovi. Východisko tvoří způsob pacientovy orientace ve skutečnosti. Terapeut se k němu během léčby neustále vrací a orientaci rozšiřuje prostřednictvím všech relevantních životních zkušeností, které od pacienta získá.

  Ačkoli realita představuje východisko, označuji orientaci na ni za sekundární. Z hlediska času je sekundární – to značí, že člověk se na ni zaměřuje postupně, v průběhu dospívání, zatímco orientace na slast je přítomná už od narození. Míra vyrovnání se se skutečností rozhoduje o tom, jak pak dokáže jednání uspokojit touhu člověka po slasti. Nepovažuji za možné, aby člověk, který se nerealisticky střetává se svým životem, byl schopen dosáhnout slasti, uspokojení, naplnění, po nichž vlastně touží.

  Co je to skutečnost? A jak můžeme určit, zda se člověk konfrontuje se svým životem realisticky, anebo ne? Nevím, zdali mohu první otázku zodpovědět správně. Podle mého názoru existuje nepochybně několik skutečností, jež pro nás mají jasně reálný charakter, např. správné dýchání, osvobození se od chronického napětí svalů, potřeba identifikovat se se svým tělem, kreativní potenciál slasti atd. Já osobně jsem se v určitých situacích choval nerealisticky. Mohl bych konstatovat, že jsem si chtěl život co nejvíce ulehčit, a proto jsem musel zaplatit školné. Nejsem si také docela jist, zdali jednám dnes v každém ohledu realisticky. Jak realistické je ode mě, že léčím tak velké množství pacientů a beru na sebe tolik odpovědnosti?

  Naštěstí každý člověk, který přijde na terapii, přiznává své problémy se skutečností v tom smyslu, že něco v jeho životě neklapalo tak, jak doufal, a neví přesně, jestli se jeho očekávání shodují s realitou. Na základě poznatku a rovněž faktu, že člověka hodnotíme jako vnější pozorovatelé objektivněji, nebývá pro terapeuta těžké rozpoznat oblasti myšlení a jednání, v nichž je pacient pravděpodobně nerealistický. Dalo by se říct, že takové úvahy a chování vycházejí více z představ než ze skutečnosti.

  Jednou mě např. vyhledala mladá žena, jež byla deprimovaná ze svého nezdařeného manželství. Objevila vztah svého manžela k jiné ženě a tento objev zasadil tvrdý úder jejímu mínění o sobě ve smyslu „perfektní domácí paní“. Adjektivum „perfektní“, které si sama dala, se zdálo na první pohled výstižné. Byla chytrá a hezká, a jak říkala, dělala všechno pro svého muže, a tím podstatně přispěla k jeho pracovnímu úspěchu. Snadno si lze představit, jaký utrpěla šok, když zjistila, že se manžel zajímá o jinou ženu. Jak mu mohla nějaká druhá poskytnout víc?

  Už z nastínění tohoto případu vyplývá, že pacientka zaujímala k životu nerealistický postoj. Myšlenka být „perfektní manželkou“ je vlastně představou, protože žádný člověk není dokonalý. Přesvědčení, že muž by měl být své ženě vděčný, protože se podílí na jeho úspěchu, není slučitelné s realitou, poněvadž takový postoj vede v konečném důsledku k popření muže a k jeho kastraci. Když se takové představy ukážou jako neopodstatněné, dostaví se deprese. Umožňuje depresivnímu člověku nacházet pravdu o vlastních iluzích a postavit jeho myšlení a jednání na pevnější základ.

  Můj zájem o význam představ se objevil, když jsem se zabýval schizoidní osobností. Schizoid je svou zoufalou situací donucen vytvářet iluze, aby mohl v životě obstát. Když se ohrožující realita nedá změnit nebo obejít, uniká do iluze, aby ho nezachvátilo ještě hlubší zoufalství. Každý schizoidní jedinec má své iluze, které si vnitřně pěstuje, a doufá v jejich uskutečnění. Protože cítí, že není akceptován, namlouvá si, že má zvláštní vlastnosti, jež ho povyšují nad obyčejné lidi. On je ušlechtilejší než jiní muži, ona je čistší než jiné ženy. Tyto klamy často odporují reálným životním zkušenostem dotyčného. Jedna mladá žena se zhýralým a promiskuitním sexuálním životem si např. myslela, že je čistá a ctnostná a jednoho dne ji najde mladý princ, který nebude dbát na její zjev, ale odhalí její zlaté srdce.