Příručka poskytuje informace všem rodičům, kteří vychovávají své děti v bilingvním prostředí. Pomůže jim uchopit všechny faktory, které bilingvní výchovu ovlivňují, a nabídne jim rozličná řešení problémů, s nimiž se bilingvní rodina potýká. Informace doplňuje množství případových studií. Závěrečná část knihy obsahuje abecedně řazený rejstřík hesel.
Autoři vycházejí z vlastní zkušenosti rodičů vychovávajících své děti v bilingvním prostředí a zprostředkovávají i zkušenosti jiných bilingvních rodin, se kterými při psaní knihy spolupracovali.
Kniha je určena nejen rodinám dětí, kteří vychovávají své děti v dvojjazyčném prostředí, ale i dalším zájemcům o multikulturní prostředí.

Vydavatel:	Portál	Rok vydání:	2008
Počet stran:	224	ISBN:	978-80-7367-358-1
Vazba:	brožovaná

Ukážka z knihy:

Dvojjazyčnost je otázkou míry

Každý ví, co znamená slovo bilingvní; jakmile však začneme usilovat o přesnou definici tohoto konceptu, už to tak jednoduché není. To není pedantství. Bilingvismus je složitý proto, že se váže ke složitým sociálním otázkám.
Většina definic je problematická proto, že vychází z idealizovaných představ o bilingvismu. Za bilingvního člověka se považuje ten, „kdo mluví dokonale alespoň dvěma jazyky“. Výše jsme například uvedli citát Bloomfielda (kapitola 2 – Několik definic bilingvismu), ve kterém je bilingvismus popisován jako „ovládnutí dvou jazyků na úrovni rodilých mluvčích“. Co ale představuje „úroveň rodilých mluvčích“? Stačí se rozhlédnout a uvidíme, že míra, ve které rodilí mluvčí ovládají svůj jazyk, se velmi liší a totéž platí u nerodilých mluvčích. Kdy o někom řekneme, že zvládl jazyk na úrovni rodilého mluvčího? Bloomfield pokračuje:

Nemůžeme samozřejmě určit stupeň dokonalosti, na kterém se nerodilý mluvčí stává bilingvním – toto rozlišení je relativní.

To není protimluv, ale poznatek, že hodnotu „ovládnutí jazyka na úrovni rodilého mluvčího“ je potřeba posuzovat jako kontinuum a na něj bilingvistu umístit. Jinak řečeno, jde o to definovat stupně bilingvismu. Bilingvismus není černobílý jev, kdy platí všechno nebo nic. To si uvědomujeme pokaždé, když řekneme: „Fred mluví německy lépe než Joe.“
Stejně, jako je těžké najít lidi, kteří skutečně dokonale ovládají dva jazyky ve všech myslitelných oblastech, je těžké zastávat opačný extrém a spolu s Haugenem tvrdit, že „bilingvismus … začíná tam, kde mluvčí jednoho jazyka je schopen utvářet smysluplné promluvy v jiném jazyce“. Může to být „začátek“ celého procesu, ale jako definice to neobstojí, protože něco takového dokážou miliony lidí, kteří však dál nepokročí a nedosáhnou úrovně, na které by je kdokoli označil za „bilingvní“. Mezi oběma jazyky je tak velká nerovnováha, že označit takového mluvčího za bilingvního by nemělo žádný smysl.
Jiný přístup k bilingvismu najdeme v pracích jazykovědců, kteří jej vnímají ne z hlediska relativních schopností („mluví stejně dobře švédsky jako italsky“), ale z hlediska relativního užívání („švédštinu a italštinu používá každý den“). Mackey (1962) mluví o „střídavém používání dvou či více jazyků stejným člověkem“, zatímco Winreich (1953) hovoří o „střídavém užívání dvou jazyků v praxi“. Takové definice vyvolávají řadu otázek, například co to znamená „používat“ jazyk. Jejich výhodou je však větší manévrovací prostor, ve kterém je místo i pro méně „dokonalé“ formy dvojjazyčnosti. Protože bilingvisté používají dva jazyky v každodenním životě, není snadné je nějak označkovat. Jejich vzorce dvojjazyčnosti se velmi liší podle toho, co v každém z jazyků dělají a o čem mluví, i podle vztahů s lidmi, se kterými mluví. Zvažte následující příklady. Německá studentka Friederike žije několik let v Anglii. Po návratu do Německa jde do banky a požádá o schůzku s manažerem, aby s ním probrala několik věcí. Najednou si uvědomí, že těžko hledá slova, protože podobný rozhovor v němčině nikdy předtím nevedla. Bilingvista George (angličtina/francouzština) miluje šachy. Žije v Anglii a hraje za místní klub. Na prázdninách ve Španělsku se potká s Francouzem, se kterým si začne francouzsky povídat o svých zájmech a koníčcích. Když se ukáže, že nový kamarád také hraje šachy, George si najednou uvědomí, že francouzsky o šachách mluvit nedokáže.
I když takové problémy obvykle netrvají dlouho (většina bilingvistů si osvojí velmi účinné komunikační strategie, s jejichž pomocí je zvládá), objevují se často. Existují oblasti života, s nimiž mají bilingvisté zkušenost jen v jednom či druhém jazyce. I když obvykle nemají problém porozumět, co ostatní o těchto tématech říkají (za předpokladu, že mají „externí“ informace, jako například pravidla šachů), zjišťují, že jim chybí slovní zásoba, chtějí-li se k tématu sami vyjádřit.